24.12.2017

„Kněžství je poslání," říká páter Petr Dujka (rozhovor)

Dolnobečvanský a Prostřednobečvanský kněz Petr Dujka je čerstvým padesátníkem. Nejen jeho osobní výročí, ale také vánoční svátky byly podnětem k následujícímu rozhovoru. Před tím jsem využila milé možnosti zúčastnit se rorátní mše, kterou vedl v Dolní Bečvě. Kostel osvětlený pouze svícemi má své neopakovatelné kouzlo, stejně jako společná snídaně s dětmi na faře. Bylo to příjemné vykročení do nového pracovního týdne.
Narodil jste se v Novém Hrozenkově na Valašsku. Pocházíte z křesťanské rodiny? Jak jste se dostal k povolání kněze. A je to vlastně povolání?
Rozdíl mezi povoláním a posláním je v tom, že povolání začíná a končí nějakou pracovní dobou - poslání je stálé ve dne v noci. Narodil jsem se 10. 12. 1967 v 6,55. Byla neděle, podobně jako letos. Měl jsem ještě dva sourozence. Naše rodina mívala hospodářství, i když nám komunisté většinu vzali, stále bylo dost práce - na poli, obstarat dobytek... V patnácti letech jsem se přihlásil na Střední knihovnickou školu v Brně. Dnes zpětně vnímám, že pro kněžství nemohlo být nic lepšího v průpravě než právě tato škola. Učili nás tam v dobách „předpočítačových", že co člověk neví, má umět najít. Míval jsem praxi v Státní vědecké knihovně v tzv. BISce (Bibliograficko-informační službě), která se tehdy poskytovala po telefonu. Tam jsme seděli za takovým velkým kulatým stolem s obrovskou příruční knihovnou za námi. První dotaz na mě byl: kdy zemřel Heydrich. Odpověděl jsem, že 27. 5. 1942. V telefonu mi odvětil takový kultivovaný mužský hlas: „Nene, to byl atentát, ale zemřel později v nemocnici." Tak jsem vyhledal, že to bylo 2. června a zeptal se, jestli to potřebuje kvůli nějaké disertační práci. „Kdepak, to jsme se tady vsadili v hospodě...", zněla odpověď. Ovšem nástup do Brna - velkoměsta byl pro mě hodně tvrdý. Třetí den mě tam přejelo auto, nechápal jsem semafory, byl jsem takový „nepolíbený" civilizací. Ale právě v podobně těžkých chvílích jsem si začal uvědomovat blízkost Boha a začal s ním vést rozhovor v modlitbě. Je to stejné jako když vám chybí Valašsko, právě tehdy jsem začal studovat vše o mém rodném regionu. Po škole jsem nastoupil do Okresní knihovny ve Vsetíně, pak na dvouletou vojenskou službu a poté jsem při zaměstnání začal studovat v Olomouci na Teologické fakultě, která se tenkrát znovu po 40 letech otevřela. Po dvou letech jsem přešel do semináře a začal jsem studovat přímo na kněze.
Bylo to těžké rozhodnutí?
Nikdy jsem nechtěl být knězem. Ale slovo „nechtěl" znamená, že jsem měl ke kněžství natolik velkou úctu, že jsem si říkal - na to bych v životě neměl, to je moc náročné. To rozhodnutí nebylo najednou, ale jednalo se o sérii rozhodnutí - člověk si klade různé otázky o sobě, o naplnění života, o budoucnosti. A já jsem pokaždé došel k tomu, že právě v kněžství vidím naplnění svého života. Časem jsem k tomu dospěl a dodnes nelituji.
Co tomu říkali Vaši rodiče?
U nás v rodině jsme nikdy nezatěžovali druhé svými starostmi. Rodiče se to dozvěděli, až když jsem začal studovat. Přijali to velice pragmaticky. Taťka říkal: „když jsi začal, tak bys měl vytrvat" a mamka byla trochu dojatá. Pocházím z rodiny, která chodila do kostela, v dětství jsem také ministroval. Ale v té době nešlo o osobní volbu, protože děti dělají to, co dělají rodiče. Tenkrát jsem modlitbu vnímal jako dar, když se třeba nedařilo na poli nebo se rodiče pohádali, tak večer v modlitbě se ty animozity rozpouštěly a šlo se s klidem spát. Když se třeba rodiče pohádali víc, taťka šel do kostela a zeptal se: „Mamko, můžu k příjímání?" a ona mu odpovídala ano a v tom bylo celé to odpuštění. To byly možná první okamžiky, kdy jsem si začal klást otázku „Co to je za sílu, která rodinu stmeluje?" Je to dar víry.
V roce 1997 jste byl vysvěcen na kněze. Kde všude jste působil před příchodem na Dolní Bečvu?
Jako jáhen jsem rok působil v Olomouci, pak dva roky v Bílovicích u Uherského Hradiště. Tam jsem spravoval 12 vesnic a za ty dva roky se tam postavily dva nové kostely. Dále necelých pět let ve farnosti Polešovice, což je vesnice známá vínem a pak sedm let v samotném Uherském Hradišti, kde v neděli přicházelo na mši do dvou kostelů i dva tisíce věřících. Od roku 2013 působím na Dolní Bečvě a spravuji Prostřední Bečvu.
Právě pro Zpravodaj P. Petr DujkaProstřední Bečvy děláme tento rozhovor. Jak to vypadá s novými varhanami?
Děkuji Pánu Bohu za to, že v každé farnosti jsem našel alespoň pár lidí, pro které ochota nebo nadšení pro dobro není prázdným pojmem. Každý zázrak začíná nejprve v lidském srdci, v nadšení , ve kterém se sejdou alespoň dva pro nějaký projekt. A já jsem svědkem zázraku právě tady na Prostřední Bečvě. Pod vedením pana Křenka jsme v na začátku předloňského roku vstoupili do fáze sbírek na varhany pro Sv. Zdislavu. Dnes máme z celkové částky 4 mil. již 3 257 205,- Kč vybrané. Nedávno jsem žehnal začátek stavby a za půl roku - 15. července 2018 by měl přijet pan biskup a požehnat hotové dílo. Pan Bernátek, zdejší známý rodák, už složil k této příležitosti hudební dílo. (Čtenáři mohou zhlédnout krátký videoklip o stavbě varhan na webu obce: www.prostrednibecva.cz, pozn.aut.).
Působil jste už ve čtyřech farnostech. Jak vnímáte časté střídání kněží?
No, je to trošku takový vojenský život (smích). Já sám moc z přesunů nejsem nadšený, je to vždycky takové bolavé. Na druhou stranu - do žádného místa, kam mě poslali nadřízení, jsem nešel rád, ale všude jsem si to pak zamiloval. Podle mého názoru je deset let optimální doba - za tento čas vychováte určitou generaci. Když jste někde dlouho, tak se po určitém čase „vydáte", podobně jako v rodině - děti odcházejí z domu, když se osamostatní, mamku a taťku už znají a zakládají rodinu novou.
Dokážete porovnat mentalitu lidí na Slovácku a na Valašsku?
Na Slovácku mi velmi chyběly hory, ale vynahradili mi to lidé. Slovácko je takové zdobnější - v mluvě, životě, více se tam slaví než tady. K Valachům se musí člověk propracovat. Na Slovácku jsem cítil otevřenou náruč od začátku, ale Valach je více takový nedůvěřivý, než podá srdce, tak nejprve zkoumá. Z komodit tady oceňuji čistý vzduch, vodu a klid. V Uherském Hradišti jsem bydlel na náměstí a hluk tam byl všudypřítomný.
Jak vypadá běžný den kněze?
Vstávám o půl šesté ráno, po ranní hygieně se pomodlím. Dopoledne mívám většinou volnější, některé dny mám vyučování na základní škole nebo na faře, jiné dny navštěvuji nemocné. Odpoledne zpověď, mše svatá. Během dne se setkávám s lidmi, kteří chtějí něco probírat - různé rozhovory, dotazy, toho je opravdu hodně. Jsem přesvědčen, že čím méně člověk komunikuje s Pánem Bohem nebo s ostatními lidmi, tak má větší problém sám se sebou. Každý den má své vlastní starosti. Rád relaxuji fyzickou prací - umývám nádobí nebo uklízím. K mým velkým koníčkům patří genealogie, která je také velkým žroutem času. Mám vypracovaný rodokmen do roku 1680. K mým dalším zájmům patří knihy. Mezi nejoblíbenější řadím Citadelu od Saint-Exupéryho, kterou jsem přečetl několikrát. Také se rád dívám na filmy. Pro jedno gymnázium jsem sestavoval 100 nejlepších filmů. Z českých filmů, které mne hodně zaujaly - takovou tou pravdivostí - jsou Všichni dobří rodáci, kteří se odehrávají zde na Valašsku nebo Tichá bolest. Tento film je trochu pozapomenutý, scénář napsal Jiří Křižan a v hlavní roli je skvělý Rudolf Hrušínský. Film se natáčel částečně v Novém Hrozenkově. Nejlepší česká komedie je podle mého názoru Kam nechodí slunce. Svůj den končím okolo desáté, půl jedenácté večer.
Míváte někdy „pracovní volno", užíváte si nějakou dovolenou?
Teoreticky dovolenou máme, prakticky ji čerpáme velmi omezeně. Povětšinou ji využíváme tak, aby v ní nebyla neděle. Podobně jako nemoc. Říkávám, že nemoc je luxus, který si farář nemůže dovolit.
Setkáváte se s ostatními kněžími?
Ano, jednou měsíčně míváme porady, kde se rozebírají úkoly, co je třeba udělat - od papírování až po poutě. Mimoto se setkáváme poměrně často, když si například vypomáháme při zpovědi. Teď je třeba čas zpovědí, tak to přijede i pět kněží do farnosti a zpovídají. Jistý kněz říkal: „Já jsem získal kamaráda a přítele, ale ztratil jsem penitenta (toho, kdo se zpovídá, pozn.aut.)." Není to tak vždycky, ale je poměrně časté, že když se s někým skamarádím, tak se pak stydí u mne zpovídat. Proto mají lidé možnost se vyzpovídat i u kněží odjinud.
Dovolte mi jednu obecnější otázku. Papež František a jeho názory jsou některými konzervativními křesťany vnímány kontroverzně. Jiní věřící ho naopak oslavují a chválí za pokrokové myšlení. Zmíním jeho postoje k homosexuálům, migrantům nebo dalším sňatkům rozvedených lidí. V minulých dnech proběhla médii jeho výzva k úpravě v překladu Otčenáše. Jak se na tyto názory díváte?
Ke změně veršů Otčenáše. Papež František navrhuje dosavadní znění „neuveď nás v pokušení" nahradit „nenech nás upadnout v pokušení" - zatím to znám jen z médií, ale podle toho co vím, to má logiku. Mění se překlad do národních jazyků, nikoliv originál v latině. Lidé by to ovšem neměli brát jako nějakou senzaci. Víte, máloco je tolik naplněno předsudky jako oblast církve a víry. Některá témata jsou s velkou bombastičností zveřejněna a při tom se třeba jen říká - pojďme o tom diskutovat, pojďme se o tom bavit. Papež nemá jen nějakou funkci a zodpovědnost, ale je zároveň člověkem, který v něčem vyrůstal. Má v sobě mentalitu dané kultury, zkušenosti té země a myslím tím celou historii. Jan Pavel II. byl Slovan - Polák a snažil se bojovat s komunismem, což se mu podařilo. Vyrostl v Polsku, měl zkušenost s totalitními režimy. Prarodiče Františka byli migranti, kteří přišli do Argentiny z Itálie. Proto má vztah k imigrantům přirozeně silný. Podobně má vyvinutý vztah k chudým a jejich ochraně, protože v tom vyrůstal od mala. V Jižní Americe jsou totiž obrovské sociální rozdíly. Nebo dává akcent na politiku Jižní Ameriky, řešil třeba Kubu.
Jak trávíte vy Štědrý den a přelom roku. Dáváte si předsevzetí?

Předsevzetí si dávám po každé zpovědi (smích). Pro nás začíná nový rok s 1. nedělí adventní, takže Silvestr a Nový rok vnímám velice pracovně. Uvědomte si, že v tento čas jen v průběhu dvaceti hodin sloužím sedm mší za sebou. Možná taková prožitkem nejsilnější je půlnoční na Hostýně 31. 12., kde se kněží setkáváme s biskupem a Novým rokem. Štědrý den je pro mě také hodně pracovní. Chodím ještě k nemocným, připravujeme kostel a jeho výzdobu a odpoledne odjíždím do Velkých Karlovic, kde bydlí bratr s rodinou. Zde se všichni sejdeme i s maminkou a sestřenicemi. Musím pak ale spěchat, abych stihl mši na Prostřední Bečvě ve 20.00. Během svátků mívám puštěné jako kulisu pohádky, mám je moc rád. V pohádkách jsou zakódované největší touhy člověka. Duše člověka je jako princezna - vždycky je půvabná, pěkná a nikdy není zlá. Pokud je srdce zlé, tak je zakleté nebo zkamenělé. Takže jde o stav, ze kterého se může vysvobodit. Přijde princ, který dotekem lásky princeznu probudí. A v tom vidím i poslání Vánoc. Bůh v nás probouzí lásku a my právě s ním v srdci se o tuto boží ctnost dělíme mezi sebou navzájem. A proto se říká, že dary nosí Ježíšek.
Děkuji za inspirující rozhovor.

Alena Srovnalová