Historie
Obec vznikla zřejmě na přelomu 16. a 17. století pasekářskou kolonizací postupující od Rožnova. Jednotlivé pasekářské usedlosti vznikaly na území Prostřední Bečvy od 16. století. Byla napadána loupeživými tlupami z Uher, proto tu byla také část portášského sboru.
Jako samostatná obec se ale Prostřední Bečva ustavila až počátkem 18. století. Název Prostřední Bečva „Mitter Becžwa" se poprvé objevuje v r. 1717.obdobně v roce 1846 jako „Mittel Betschwa", „Prostřednj Beczwa".
Ves byla pojmenována po toku řeky Bečvy a rozlišena je pouze přívlastkem od ostatních dvou Bečev (Horní a Dolní). Historické prameny uvádějí, že v roce 1640 zde žilo okolo 100 Valachů. V roce 1790 zde bylo napočítáno již 100 domků a 950 lidí. V roce 1775 bylo v Prostřední Bečvě fojtství, k němuž patřil moučný mlýn a mlýnek na kaši. Před rokem 1732 náleželi obyvatelé z území dnešní Prostřední Bečvy k rožnovskému kostelu. Po dostavbě kostela na Hutisku (1732) tam byla přifařena i Prostřední Bečva. V roce 1900 zde bylo 1619 katolíků, 6 evangelíků augšpurského a 47 helvétského vyznání a 6 židů. Na území Bečvy byly 3 kříže, boží muka a kaplička.
Obec měla vždy převážně zemědělský charakter. Hlavním zaměstnáním obyvatel bylo pasekaření, pastva dobytka a práce v panských lesích. Možnosti obživy se rozšířily v první polovině 18. století, kdy byla do Prostřední Bečvy přemístěna z Hutiska sklářská huť. Huť se později po vyčerpání dřeva z blízkého okolí přesunula do údolí Kněhyně, kde byla v provozu až do poloviny 19. století. Příležitost k výdělku poskytovala také práce v lesích a těžba dřeva, které se splavovalo po Bečvě. Mnozí obyvatelé odcházeli na sezónní zemědělské práce, a v 2. pol. 19. století se mnoho občanů vystěhovalo do USA. Počátkem 20. století se začal rozvíjet drobný místní průmysl, v roce 1924 zde byly 2 pily, cihelna s elektrárnou, továrna pleteného zboží (v provozu od 1919-1930), 6 hostinců, turistický hotel (rekreační středisko Pustevny vystavěné podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče v roce 1891), kolář, kovář, 2 mlynáři, 2 krejčí, 2 obchody se smíšeným zbožím, 2 trafiky, 3 obuvníci, řezník, výroba cementového zboží a valašských houní.
Na počátku 19. století neuměl v Prostřední Bečvě téměř nikdo číst ani psát. V zápisech kroniky jsou první zmínky o počátcích školství uváděny údaje o poustevníkovi, který žil na Pustevnách a vyučoval několik dětí, které u něho přes zimu bydlely. Stravu pro děti museli rodiče poustevníkovi předem dodat.
Teprve v roce 1820 začali někteří zámožnější občané posílat své děti do školy na Hutisko, do Kněhyň a do Bacova. První škola na tzv. Ulici, byla pouze pronajatá místnost pro učebnu, a to pouze dva dny v týdnu, v zimním období, kdy děti nebyly zaměstnávány domácími pracemi.
V roce 1876 se začalo se stavbou nové školy U mostu, která byla v roce 1879 otevřena. Z této jednotřídní školy se v průběhu let stala dvoutřídní. V letech 1924 - 1925 byla rozšířena na trojtřídní, kterou navštěvovalo 120 žáků. Při osvobozování byla škola vážně poškozena. Opravovat stávající budovu nemělo smysl, bylo proto rozhodnuto, že se provede přestavba a přístavba nové části. To proběhlo v letech 1948-1952. Škola měla expozituru v údolí Bacov, ta se osamostatnila v roce 1924 a v provozu byla až do zrušení v roce 1972.
V Kněhyních se vyučovalo od roku 1881 v chalupě č.p. 105 na Skálí. Počet žáků se pohyboval od 80-147, místnost kapacitně nevyhovovala. Školní rada proto povolila obdenní vyučování. Jeden den měli vyučování žáci z východní strany a druhý den ze západní strany údolí.
V roce 1887 byla vybudována v Kněhyních jednotřídní škola, prvním správcem byl pan Jan Voříšek. V roce 1903 byla provedena přístavba druhé třídy a kapacita se zvýšila. V roce 1905 navštěvovalo školu 191 žáků. Škola v údolí Kněhyně byla zrušena v roce 1979.
Pošta je v obci od roku 1914, přičleněná zprvu poštovnímu úřadu na Hutisku a od roku 1934 k Rožnovu. Počátkem 30. let byl v obci zaveden telefon. V roce 1932 se začalo se stavbou silnice na Pustevny, která byla dokončena v roce 1948.
V roce 1924 byla založena Národní jednota, která v obci organizovala všechen kulturní život. Měla velkou zásluhu na vzniku místního divadelního kroužku.
JZD bylo založeno roce 1959. V roce 1971 bylo připojeno k JZD Bečva se sídlem v Dolní Bečvě, které bylo připojeno v roce 1977 k JZD Soláň se sídlem v Hutisku-Solanci.
Na území obce je několik pomníků účastníků protifašistického odboje za 2. světové války, mimo jiné pomník učitele Františka Haši v Hašově háji (dříve Malinová), a pomníček popraveného Oldřicha Šimurdy. Dále pomník osvobození u budovy školy U mostu, pamětní deska 2. slovenské partyzánské brigády na Šumné na Pustevnách a další. Průmyslové provozovny zanikly po druhé světové válce v důsledku rozvoje rožnovské Tesly.
Nejznámějším rodačka je malířka Jaroslava Hýžová - narozena v obci 21.2.1915. Studovala gymnázium a učitelský ústav ve Valašském Meziříčí, na přání otce působila 7 let jako učitelka na Valašsku a Hané. Malířství ji však stále přitahovalo, hodně se mu věnovala. V letech 1942-45 studovala na malířské škole spolku Mánes v Praze u profesorů Tittelbacha a Lieslera. Po pětiletém působení v Praze od roku 1950 žila a tvořila ve Valašském Meziříčí. Navazuje na poetičnost svých pražských začátků a maluje svěží zátiší, obrazy dětí, záběry z meziříčského okolí (Jaro v Jarcové). Významný byl pro umělkyni zájezd do Paříže v roce 1957. Zářivá barevnost a radostnost „modrého období" (Letní den v horách) se v 60. -tých letech mění v tiché uvažování nad životem vyjádřené symboly stromů a ptáků. Stále silněji je uchvácena velebností tvarů valašské krajiny, její barevností v proměnách ročních období. Hlubokou sondou do života kraje jsou obrazy valašských žen, které skryty pod gotickými šátky statečně nesou své tvrdé osudy, aby je odložily na prahu chalup a naplnily domovy teplem své tvrdé lásky (cyklus Kruh života). po celou dobu na Valašsku se aktivně účastnila veřejného kulturního života, přednášela, besedovala o umění. Zemřela 4.3.1992 ve Valašském Meziříčí.